OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak se po ročním prodlení konečně dostává zatím poslední album SINERGY na stránky Metalmanie. Řeknu vám, byl to docela šok, když jsem si to nedávno přikvačil, abych zkušeným okem spočinul na hodnocení a otevřel tak uši mnohým bezvěrců. A ono nic. Recenze nikde. Inu, co si člověk neudělá sám… (Recenze byla, Loužo, akorát jí Dalas někde potratil. Ale dělat si to sám můžeš, jen nás slušné tím neotravuj… - pozn. Marigold)
Takže, začneme menším opáčkem z melodiky. Sinergy je heavy speed metalová „taky kapela“ z dalekého severu čítající kromě několika zcela nepodstatných členů i absolutního boha. Není jím nikdo jiný než geniální bodomské dítě Alexi Laiho. Kromě mého, zde pouze kytarového, miláška, obsahují SINERGY ještě jeho nepoměrně méně geniální manželku Kimberly, která se úpěnlivě drží mikrofonu. Dále pak finskou kytarovou eminenci Roope Latvalu (je znám například z Waltari); dnes již bohužel dezertéra, ovšem jinak skvělého basoidního týpka, Marco Hietalu (ty jeho dva šroubky v plnovousu prostě žeru :-) a jakéhosi proměnného bubeníka, jenž se stejně v SINERGY nachází jen proto, aby ho vyhodili a mohli v období nudy vyhlásit konkurz na nového. Co se hudby týče, jedná se o zrychlený hevík čerpající z odkazu mistrů 80. let (rozuměj nepříliš originální), který by byl jistě odsouzen k zániku, kdyby se ho ovšem nechopily vynikající persóny metalové scény, nezahrály ho s lehkostí sobě vlastní, nepřidaly svůj typický rukopis, a to celé nezabalily do klasické líbivosti a hitovosti finské scény, podobně jako například NIGHTWISH, ale kapánek méně komerčněji.
A nová deska? Je založena v podstatě na podobném schématu jako předchozí počin. Devět nových písniček, skvěle fungující rytmika. Všude je plno kytarových exhibic. Přičemž ty rozvážnější a méně melodičtější s větším odklonem do trashe hraje povětšinou Roope, zatímco Alexi se zaměřuje hlavně na melodie. Jeho nástroj nezřídka doslova zpívá spolu s Kimberly a mám zato, že dát mu na kytaru efekt s emulací lidského hlasu, mohly by se jeho linky s klidem pokládat za dalšího zpěváka. Aranže písniček na albu jsou vcelku povedenou syntézou poslední desky SINERGY a „Follow the Reaper“ od CHILDREN OF BODOM. Zlí jazykové dokonce hovoří o nedostatku vkusu a vykrádaní, ale nevěřte jim. Materiál je totiž docela vyrovnaný a původních prvků je v hudbě dostatek. Jen to není na první poslech slyšet :-) . Přesto bych vypíchnul titulní skladbu „Suicide By My Side“, která mi přijde na poměry SINERGY mírně netradiční. Tvrdší a lepší než ostatní. Pak třebas propracovaná „Passage To The Fourth World“, což je již tradiční pokračování písně z prvního alba. A hlavně vrchol celého snažení „Written In Stone“. Polobalada, která opravdu nenechá oko (a kalhoty) suché. Vynikající melodika, vynikající atmosféra. I Kimberlyn pop-rockový hlas, který mi normálně až zase tolik nesedí, k týhle věcičce pásne jak prdel na hrnec. Opravdu skvělá písnička. Pro gurmány je pak připraven ucházející cover „The Number of the Beast“ – od koho asi?
Co žblepnout závěrem? Třebas to, že tohle album je jak dělané pro lidi s vysokým melodickým faktorem v krvi zatížené na barvité a technicky zvládnuté kytary a neprimitivní písničky s netradičním zpěvem. Berte, nebo nechte bejt. Ale spíš berte.
Co žblepnout závěrem? Třebas to, že tohle album je jak dělané pro lidi s vysokým melodickým faktorem v krvi zatížené na barvité a technicky zvládnuté kytary a neprimitivní písničky s netradičním zpěvem. Berte, nebo nechte bejt. Ale spíš berte.
8 / 10
Alexi Lajno
- kytara
Roope Latovala
- kytara
Janne Parviainen
- bicí
Kimberly Goss
- zpěv
Lauri Porra
- basa
1. Violated
2. Nowhere For No One
3. Suicide By My Side
4. I Spit On Your Grave
5. The Sin Trade
6. Me, Myself, My Enemy
7. Written In Stone
8. Passage To The Fourth World
9. Shadow Island
10. Remembrance
Suicide By My Side (2002)
To Hell And Back (2000)
Beware The Heavens (1999)
Vynikající přímočará deska s famózním hlasem Kimberly Goss.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.